Petra a Sofi jsem opustila někdy kolem jedné u pásu, kde se měly každou chvíli objevit naše kufry, a sama vyrazila na Divožence rovnou do práce (je to z letiště kousek). Kolegům, kteří mě srdečně vítali a ptali se, jak jsem se měla, jsem přivezla lázeňské oplatky a trojhránky a taky pár krabiček slaných tyčinek, kdyby náhodou někdo neměl chuť na sladké. Ještě v Praze jsem si objednala k obědu kuře s hranolky, které mi poslíček doručil chvíli po mém příjezdu. Práce se rozjížděla jen pomalu a ty dvě a půl hodinky po obědě mi rychle utekly. Venku pršelo a zdálo se, že nás to špatné počasí snad pronásleduje. Naštěstí když jsem v pět vyrážela, největší přeháňka se již přehnala a padaly jen drobné kapky. Divoženka ovšem stála v obrovské louži, takže jsem na ni nasedala s úplně promočenými pantoflemi. Když jsem dorazila domů, Petr se se Sofi zrovna vracel z nákupu pečiva a nejnutnějších potravin (také čekali, až přestane pršet). Sofi se svezla na kolotoči a pak už jen hořekovala, že nechce k papimu, který si ji měl záhy vyzvednout…
Když si ji odvedl, vyrazili jsme s Petrem pro jednu objednávku do Zary a pak na smažené žampiony a karbanátek s bramborovým salátem do Pivobaru. Kromě obligátní plzně se čepovala novinka: nefiltrovaný pšeničný Staropramen (moc nám chutnal!).
Pořád je to ten stejný strach. Někteří lidé se kvůli němu nenaočkují, jiní ano. Podle mé „guru“ Kateriny Runy je jedinou správnou motivací k čemukoliv láska a důvěra. Místo obvyklé role oběti propaguje tzv. princip opačného paranoika: všechno se děje v náš prospěch. Každá (i nepříjemná) situace mě může něco naučit, lze ji brát jako výzvu k růstu.
Při vybalování jsem našla deštník, který jsem považovala za ztracený (ještě že jsem odolala a v nouzi si nekoupila ten hnusný a předražený v obchodním centru na Proseku).
